Honda CIVIC 8. generace

ti "PRAZACI" by si meli uvedomit ze nejsou pupek sveta!!! :-)

Česko

Název Česko není nový. Nejstarší zachycený doklad pochází z r. 1777: Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko… V tomto dokladu je slova Česko užito jako synonyma ke staršímu Čechy, podobně jako existuje novější Švýcarsko ke staršímu Švýcary, Rakousko k Rakousy, Španělsko k Španěly apod. – připomeňme, že posledního názvu užívá ještě Karel Čapek v cestopisu Výlet do Španěl.

Během 19. století se Česko objevovalo sice poměrně řídce, ale již také jako název pro celé české země, i když z dokladů, které jsou k dispozici v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, nelze vždy spolehlivě rozpoznat, kdy šlo o význam užší, Čechy, a kdy o význam širší, české země. V obou významech uvádí Česko také SSJČ v prvním vydání (1960), a to jako výraz zastaralý (tj. takový, který už vyšel z užívání) právě s odkazy na autory z doby národního obrození, např. na J. Kollára.

Česko je tedy výraz podstatně starší než název Československo, resp. Československá republika. Nevznikl až mechanickým odtržením první části názvu. Jeho základem je slovo Čech, z něj bylo odvozeno přídavné jméno češský a pojmenování Češsko, podobně jako máme například valašský a Valašsko od Valach, ale už ve staré době došlo ke zjednodušení a ujalo se český. Podobu český uvádí i základní lexikografické dílo doby obrození, Jungmannův Slovník česko-německý (1835–39). Z hlediska současného jazyka je slovo náležité a vyhovuje komunikačním potřebám češtiny.

Bouřlivou diskusi k názvu Česko otevřel jazykovědec František Trávníček už v r. 1938. Trvala s přestávkami až do konce 20. století za hojné účasti nejen jazykovědců, ale také novinářů, spisovatelů a mnoha význačných osobností veřejného života. Přinesla rozmanité argumenty, názory, postoje i emoce – pro název i proti němu. Je to přirozené, protože jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje lidí k nim. Jazyk nežije mimo lidi, ale v nich, a to, jak slovo prožívají, se ukazuje jako důležité.

Situace po roce 2000 se jeví už poněkud klidnější. Emotivně laděné dopisy a telefonáty do jazykové poradny přicházejí jen ojediněle, snad i proto, že jsme se opakovaně snažili vysvětlovat, že neexistuje žádné rozhodnutí Ústavu pro jazyk český, které by ukládalo komukoli povinnost akceptovat název Česko.

Česko se postupně prosazuje jako jednoslovný geografický název republiky vedle politického dvojslovného názvu Česká republika, a to nejen v běžné komunikaci, například ve sportovních přenosech; je doporučeno také názvoslovnou normou ČSN EN ISO 3166-1 z února 1999 (vydal Český normalizační institut v Praze). Také SSČ uvádí oba názvy.

Dvojice Česká republika – Česko není (viděno z hlediska názvosloví států) žádnou výjimkou. Pro mnoho států světa existují vedle dvojslovných, popř. i víceslovných názvů politických také zkrácené jednoslovné názvy zeměpisné. Užíváme jich mnohdy častěji než názvů dvojslovných, aniž si rozdíl mezi nimi uvědomujeme a aniž nám to vadí, např. Belgie – Belgické království, Brazílie – Brazilská federativní republika, Bulharsko – Bulharská republika, Německo – Spolková republika Německo, Mexiko – Spojené státy mexické atd.

O historických i jazykových souvislostech slova Česko pojednává obsáhlá studie L. Čižmárové K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od r. 1918 v časopise Naše řeč, ročník 82, 1999, s. 1–15.
Upozorňujeme dále na článek Jiřího Felixe Název Česko proniká do běžného výraziva, Sborník 2002, Technická univerzita v Liberci 2001, s. 155–161.

Pavel wrote: Viem, že v Čechách je nejednotný výklad atd., atd.